"Na koberečku"

21. 2. 2013 8:12
Rubrika: Inspirováno životem | Štítky: postní doba

Pohodlně jsem se zavrtala do křesla v Jeho kanceláři. Všude kolem plány a kusy Jeho díla, které pořád roste! Úžasné! Pořád mi nedochází, jaké mám štěstí, že pro Něj pracuji. Snad jen tady v Jeho malé laboratoři světa mě to vždycky napadne. Co asi zrovna vymýšlí? Nahlížím do archů papíru zdánlivě rozhozených po stole. Má až příliš nečitelný rukopis. Škoda…

„Jsi tady! Super!“ vytrhává mě ze zamyšlení jeho zvonivý hlahol. Nevypočitatelný, určitě zase nadšený novou myšlenkou, věčně překypující radostí! Tohle mám na Něm moc ráda! Je to tak… nakažlivé!

„Ahoj! Prý jsi se mnou chtěl mluvit! Teda,“ trochu rozpačitě přiznávám, „říkali, že bych se měla stavit, že je vhodná doba!“

Usmívá se mým rozpakům „Pořád ti říkám, ať jsi tu se mnou častěji…

„Promiň, já vím, že jo, ale pořád nejsem úplně zvyklá, víš…“

„Hej, klid! Jsem rád, že jsi přišla! Mám pro tebe speciální práci!“

„Fakt?“

Spiklenecky mrkne a kývne zároveň jako když mi bylo pět, když se mnou hrál na schovku. Hmm a já myslela, že to bude běžný nudný pohovor se zaměstnanci o tom, jak se jim pracuje, co podmínky, co by bylo dobré zlepšit a tak! No, mohlo mi dojít, že v Taťkově společnosti to takhle zkrátka nechodí.

„No, je totiž čas!“ malinko zvážní, přejde k oknu a zahledí se do dálky.

Přecházím k Němu. Nechce se mi rušit tohle naše společné ticho. Dívám se chvíli s Ním. Slunce pomalu barví nebe, za obzorem právě svítá. Tohle se mu fakt povedlo! Podle toho, jak se tváří, to moc dobře ví a užívá si to!

„Na co je čas? Jakou práci máš na mysli?“ donutí mě má zvědavost ukončit tuto nostalgickou chvilku a trochu doufám, že úkol, co pro mě chystá, bude alespoň trochu podobný tvorbě něčeho takového.

Skoro omluvně se usměje a vezme mě kolem ramen. „Vždyť víš, že se to nedá vypovědět úplně celé. Všechno souvisí se vším a kromě toho, pravidla jsou pravidla.“

Kývnu. Tohle už jsme řešili mockrát. Nikdy se moc nerozšiřuje o tom, co bude, a je lepší to někdy nevědět. Nevyrábíme tady hračky, tvoříme svět, bojujeme v bitvách. Stratég je Jeden, ostatní jsme „Jeho lidi“. Je to systém, výborný a funkční systém, pokud každý dělá, co dělat má.

„Povím ti vždy jen aktuální podstatnou část. Bereš to?“

Už je to tady, velký úkol a já ani nevím, jestli mám radost! Tak trochu mě zaskočil a překvapil. „Jo! Jasně! I když… Asi to nebude snadné, že?“

Mám pravdu. Vidím Mu to na očích.

„Nebude to snadné, pochopitelně, je to přece tvůj velký úkol! Když jsi vznikala a rostla, ve tvém srdci dozrávalo a stále se utváří to, co potřebuješ k této misi. Teď se blíží čas, kdy se na ni vydáš, tak je dobré se na to všechno dobře připravit.“

Tak už mise?! To není jen tak nějaká práce tam a zase tady! Mise! Tolik jsem o nich slyšela. Jde v nich o životy! Vždy. Takže teď? Já? Už?! Tohle se nestává každý den a už vůbec ne řadovým zaměstnancům, kterým jsem. Mozek vyplavuje všechno, co jsem o lidech na misi slyšela…tolik jich uspělo, tolik jich selhalo, o tolika nevíme a nemůžeme soudit…

„Víš, nezlob se, ale jsi si jistý, že já a že už teď? Však víš, všude kolem tolik práce, starostí, úkolů, bojů a do toho mluvíš o nějaké přípravě. Nemáš pocit, že je toho najednou trochu moc?“

Chápavě a trochu záludně se pousměje. „Však to k tomu patří! Víš, že své lidi neberu od rozdělané práce, která má smysl. Nevytrhnu tě z toho, co děláš, a nepošlu tě prvním letadlem na druhý konec světa!“

Jo, ale naložíš možná víc, než unesu, má něco ve mně chuť vyčítat. Sobecká slina a velká lež! Radši ji spolknu.

„Dobře,“ trochu rezignovaně kývnu. „Co teda po mně vlastně teď konkrétně chceš?“

„Už to vlastně víš. Poslal jsem ti různé zprávy. Je čas věnovat 40 dní speciálnímu výcviku!“

„Počkej, počkej, zprávy? Myslíš to povídání s holkama? Ten odkaz na blogu? Popeleční středa a tak? Aha…“

„Vím, co potřebuješ, pošlu ti vše podstatné, knihy, články, filmy, prostředky a samozřejmě seženu nejlepší učitele, kteří s tebou půjdou kus cesty! Jo, a abych nezapomněl, budem se vídat častěji! Je teď hodně důležité, abychom spolu mluvili o tom, co se naučíš!“

Wow! Má to dobře promyšlené a přesto teď čeká na mou reakci. On, Taťka, sám Velký Šéf! A já? Tak ráda bych na to jen kývla a řekla další: „Ok, budu se těšit!“ Tak moc ho nechci zklamat, ale místo toho ze mě (ani nevím proč) padá: „Já fakt nevím, jestli na tohle mám, jsem slabá. Tati, selžu, vždyť mě znáš!“ Je to venku! Mé nejhorší obavy.

„Tak dost!“ Napřímen rázně prochází pokojem. „Okamžitě ji nechte být!“ Jeho slova míří kamsi za mě a hněv jako tlaková vlna otřásá vším živým v místnosti. V takových situacích chápu, co je to ta tolikrát zmiňovaná bázeň. Ne strach, spíš taková zvláštní úcta k Jeho moci.

„Ach, je zatraceně rychlý…“ už pokojně, omluvně a smutně dodává a já nic nechápu.

 „Taťko, promiň. Co se děje? Pokazila jsem něco? Proč se zlobíš?“ poděšeně chrlím svou obvyklou záplavu slov.

„Jsou ti v patách! Hmm, někdy si přeji, aby to tak nemuselo být nebo aspoň ne tak rychle…“

„Promiň, pořád nechápu, co myslíš!“ Mám pocit, že už vážně ničemu nerozumím.

„To jeden z mých nejlepších žáků. Vždyť ho znáš! Milovaný, padlý… Byl tak vzácný a tak drahý, ale rozhodl se nebýt ve světle. Stojí teď proti všem mým plánům a snaží se stále dokázat, že je lepší, tak, že vše dobré pokřiví a využívá ke svému prospěchu. Tebe bude chtít dostat na svou stranu. Když se mu to nebude dařit, bude se starat o to, aby ses alespoň nepohnula z místa, nesplnila úkol. Bude nás chtít rozdělit, tebe svázat a učinit bezmocnou!

V ten moment, co jsi kývla na můj plán, poslal své zkušené našeptávače. Povedený páreček!“

„Cože? Kde je vidíš? Jak je poznám?“ Mé oči pátrají po pokoji a nikde nikdo.

„Napadli tě. Jsou tady. Umí být neviditelní, půjdou s tebou a zbavit se jich nebude vždy snadné. Jsou rafinovaní! Stejně jako jejich tvůrce budou překrucovat vše, co jsem vytvořil jako dobré, vše, co jsem řekl.“

Po pravdě nikoho nevidím. Možná je odehnal, možná tu stále jsou vedle mě a já je nepoznám. Pomalu mi to dochází. Bitva byla započata, není cesty zpět.

Mé rozhodnutí, jediné slovo, jak mocná zbraň!

Tak rychle! Ani jsem se nestačila rozkoukat, připravit, promyslet si, na co jsem to vlastně kývla! Víme to oba. I to, že čas přemýšlet možná nebude a je čas jednat.

„Pomůže ti, když budeš vědět, komu čelíš. Zkusím ti je představit. Dáma má přednost:

Slečna Lenost se zaměří na tvé potřeby, schopnosti a dary a bude něžně zdůrazňovat to, aby ses šetřila, odpočívala, dopřála si oddech i potěšení, odkládala důležité věci, nestarala se o to, co vyloženě „nehoří“. Postupně se bude vemlouvat do tvé přízně a hrát si na přítelkyni s dobrými radami, které tě mají chránit a posilovat.

Její věrná polovička Strach využije tvých slabostí. Zaskočí tě! Když to nebudeš čekat, vybafne z temných koutů. Pohrozí všemi špatnými zkušenostmi, co se ti kdy staly, které jsi viděla či o kterých jsi třeba jen slyšela náhodou v tramvaji. Namluví ti, že musíš jednat v prvé řadě bezpečně a že vše špatné, co se ti kdy stalo, byla jen a jen chyba tvého úsudku a špatného jednání, kterého se musíš vyvarovat.

No a přidá se brzy určitě i to třetí, co se zjevuje hodně nepravidelně, ale už to trochu znáš. Pokušení si s tebou teď bude zkoušet hrát častěji. Lidé, kteří se mnou mluví, rádo pronásleduje.

Prosím, nedej se…“

„Ale Tati, copak se proti téhle bandě dá bránit? Cožpak je můžu porazit? Vždyť jsou tři, jsou neviditelní, zkušení...a já…v Tvém duchovním boji úplná začátečnice, sotva vylíhlé kuře...“ Přemožena klesám zpět do křesla.

„Ale jsi má milovaná dcera!“ ozvěna nese tato důrazná slova po místnosti již naplněné ranním sluncem. Rezonují, vlévají krev do žil, rozpalují mé tváře, dávají vytrysknout slzám dojetí.

„Ve Tvém srdci je můj zákon, ono pozná pravdu, vždyť to víš!“ vážně pokračuje.

„No, někdy si nejsem jistá! Nevidím jasně, všechno je jako v mlze a já oslepena vrávorám po ulicích. Vždyť jsi tolikrát čistil má odřená kolena po nesčetných pádech. Víš, je velká pravděpodobnost, že padnu znovu!“ Přes slzy nevidím. To si to vybral pěknou bojovnici! Lekne se dřív, než cokoliv začalo! Stydím se a už je mi jasné, čí je tohle práce! Jsou pořád tady!

Ví to. Soucitně se na mě dívá, pokládá mi ruku na rameno a všechno tohle těžké se slzami odchází.

„Klid. Tohle je zatím výcvik! I pády k němu patří! Já budu blízko, stačí zavolat a budu s tebou, neboj! Pro začátek stačí, když budeš mít srdce a oči otevřené, poznáš je, odhalíš a zavoláš. Zlikvidujeme je spolu. Ukážu ti, jak na to, jen prosím vydrž a věř mi!“

„Tohle je teprve výcvik!“zní mi celý den hlavou.

Zobrazeno 3990×

Komentáře

sýkorka

Hani, moc krásné. A na postní dobu úplně supr! Díky! :)

petr

Díky.

Zobrazit 17 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio