Čí Velký plán?

„Utíkej!“ Srdce prudce odbíjí s kostelními zvony. Jedna, dvě, tři…jedenáct. Uličky ve tmě, mučivé zlověstné ticho. Nemůžu se zastavit. Nesmím!

„Utíkej, jsou ti v patách!“ cosi uvnitř křičí. Unavené nohy nutím k dalšímu výkonu, podpatky se zasekávají mezi kostky. „Kam? Kde je bezpečno? Kde mě nedostihnou?“

„Zvládneš to! Utíkej! Neohlížej se! Tak běž!!“ Naděje, že za druhým blokem najdu úkryt? Zoufalá a jediná! Mozek vymýšlí stále nové scénáře. Který je ten pravý? Která strategie je použitelná?! Mysli, mysli, mysli!!!

 

Chvilka nepozornosti. Kámen… (nárožní;-)) „Kdo ho sem jen postavil?!“ stíhám v hněvu jen pomyslet a „bác“! Konec! Všechno ztraceno! Pach krve a už to pálí. Stará známá, bolest. Není úniku… Mají mě…

„Milá zlatá, ty si myslíš, že utečeš?“ po sladku začíná, první rána však nedovolí pochybovat o tom, co bude následovat. Tak důvěrně známé…

„Nebylas tu pro ty, co tě potřebovali!“

„Nedělala důkladně svou práci!“

„Nejsi schopna včas odpovídat milé vzkazy přátel!“

„Co tvé zkoušky? Hm?! No jasně, nepřicházela jsi vždy naučená!“

„Práce odevzdáváš na poslední chvíli a to si říkáš vzorná studentka?“

„A tvá rozhodnutí. Dokážeš se vůbec někdy rozhodnout správně?“

„Děláš tisíc věcí a žádnou pořádně!“

„Vzdej to! Jsi tak ubohá, jak se pořád snažíš a přitom na to nemáš!“

„Co tvůj manžel, děti? Věnuješ jim dost času?“

„A rodiče? Tys je úplně opustila a zařídila si vlastní život! Co když tě zrovna potřebují víc než kdokoliv jiný?“

„Paní sousedka ze třetího patra nemůže moc chodit. Kdys jí naposledy nabídla, že jí zajdeš pro nákup?“

„Tvá vlastní domácnost je smetiště! Co si asi řekne sobotní návštěva, když uvidí tu vrstvu prachu?“

„Jsi věčně protivná, nemocná, rozladěná! Kdo s tebou má vydržet? Všecko hrozně řešíš! No, vidíš, zase brečíš! Nic jinýho neumíš?“

Ostré šípy výčitek bodají do srdce.

„Ale já chtěla jen dobré, věř mi! Snažila jsem se! Odpusť!“ zoufale se bráním. Zbytečně.

„Cože? Odpustit? Tobě? Nic takového nezasloužíš!“

„Dost, dost, dost, dost! Nekřič už! Otče, přiznávám, selhala jsem! Vyber si jinou! Vyluč mě! Zradila jsem tvůj Velký plán, nejsem hodna úkolu, kazím, co se dá. Všechny bitvy prohrávám. Zasloužím trest…“

Pláču hanbou a bezmocí. Můj boj tímto okamžikem skončil. Tak tohle je konec, finální selhání.

 

„Ehm, prosím?!?! Dcero, to mluvíš se mnou?“ Bolest se mírní a jako vlahý letní vánek ke mně mluví o poznání jiný hlas. Má jinou barvu, jiný tón… To je někdo jiný! Je to On?

Tak to před chvílí nebyl…? Beznaděj na odchodu nahrazuje v mé hlavě spousta otázek. Nic nevidím, po sluchu ale myslím poznávám.

„Otče?“

„Jsem! Jsem tady, dceruško. Jsem s tebou, když mě voláš!“

Je tady…je tady…Jeho klid a pokoj… Je to opravdu On! Ano! Zvláštní! Ano, ano, ano! Taťka přece odpouští…nezměnil se…

„Tati, pomoz…“ sotva slyšitelně šeptají mé rty. „Tati, prosím!“ Poslední zoufalý výkřik mé duše. Hlas nesoucí se ulicí!

Probodaná výčitkami se srdcem těžkým jak mlýnský kámen nemám sil se zvednout. Slzy rozmazaly veškerá líčidla, krev z odřeného kolena stéká na šaty ušpiněné od prachu a bahna. Všude kolem má špína!

Vím, nezasloužím společnost, ale nechci být sama…neunesu to, teď.

„Bratříčku… prosím, drž mě za ruku! Taťko, prosím, obejmi mě! Větře, osuš slzy, jinak se v nich utopím!“ padá ze mě ani nevím jak.

„No, konečně rozumná řeč!“ klidný a silný hlas mého Zachránce jakoby omládl. Pokračuje: „Udělám víc! Dovolíš mi to? Nebudeš mít strach?“

Kývla jsem. Věřím mu, Jeho hlas je plný pokoje a bezpečí.

Zvedl mě ze země a jako pírko nesl. Schoulila jsem se ještě víc.

„Vydrž!“ zašeptal a pak dlouho mlčel, s každým krokem mě kolébal jako dítě v náručí.

Nemohla jsem zastavit slzy, které se vpíjely do jeho čistých šatů, mé bláto, krev a prach ji špinilo. Štkala jsem a nemohla popadnout dech. Donesl mě až na kraj města ke studánce a začal omývat tvář. Rozlepil mi oči a já uviděla.

Stál tam v zářivě bílé, jakou ani prášek z reklamy nikdy nevykouzlí. Podával mi ruku. Pohlédla jsem na něj a na zem, na bláto na mých šatech, odřená kolena, rozcuchané vlasy a špinavou tvář od slz. Stála jsem v Jeho nádherném chrámu s klenbou z hvězd a On sám mi teď podával ruku. Slzy oschly, snad tím úžasem. Čekal a povzbudivě se usmíval. Kolem něj zástupy. Zahlédla jsem všechny, jak na mě zírají. Stáli tam oděni do krásných šatů. Byly jich davy! Všichni se dívali mým směrem, dokonce i květy nakláněly své hlavy směrem k postavě pokryté blátem. Proč na mě tak zírají?!

„Klid, neboj, nikdo ti neublíží! Jsou tady, protože mají radost. Všichni tohle moc dobře znají! Každý z nich byl na tvém místě a chtějí být s tebou v tento okamžik. Teď vstaň!“

Nevěděla jsem, jestli to dokážu. Neobratně se dotkla Jeho prstů. Dovedly mě k malé říčce, do které jsme spolu vstoupili.

Tu se za Jeho zády objevil i Taťka. Díval se tak zvláštně, dojatě. Tak moc mě zajímalo, proč se tak dívá. Pohlédla jsem mu do očí

Klidně se usmál a objal mě. Mlčky se přidal k dílu, máčel mé vlasy a šaty a pak začal vyprávět.

„Víš, vzpomínám na den, kdy jsme tohle prováděli poprvé. Byla jsi tak malinká, když tě přinesli. No a brečela jsi o trochu méně než dnes!“

Můj Zachránce zvedl obočí a zakroutil hlavou nad Jeho poznámkou. „Nech ji, vždyť už nebrečí!“

Pravda, Vánek usušil nejen mé šaty, ale i slzy. Rozfoukal všechen prach i mé vlasy na všechny strany. Byla jsem tak…nová! Chtěla jsem vidět, jak teď vypadám. Svůj obraz jsem nepoznávala!

„Líbí?“ neodolal Tvůrce a zeptal se.

To jako po mně chce, abych ohodnotila sebe, teda, pardon, Jeho dílo? Komu tohle vlastně patří?! Musela jsem se usmát! Pohlédla jsem do vodní hladiny a skoro neměla slov.

„Žasnu!“ dodala jsem upřímně.

„A to není všechno! Kdybys věděla, jaká jsi byla, když ses narodila! Myslím, že ta skvrnka na tvém čele jako zlatá hvězda se mi fakt povedla! A kdybys věděla, jaká teprve budeš! Kdyby ses znala tak, jak tě znám já!“

Ten jeho přesažný nadhled! Znovu jsem se musela usmát. Je tak fascinující vidět svět z jeho perspektivy. Za obzorem začínalo svítat.

„Vybělils můj oděv, zahladil vrásky a uzdravuješ mou duši. A co můj trest? Selhala jsem, vzpomínáš!“ těžké přiznat, ale nedalo mi to. Slzy se znovu navracely do očí.

„Ano, než půjdeme slavit, musíme si něco vyjasnit.

Miloval jsem a chtěl jsem svého Syna! Ten znal mou lásku a byl mou láskou. Proto vzal na sebe tohle břímě, aby zákon akce a reakce, který přesně trestal činy podle „zásluh“, mohl být Mou láskou proměněn. Proroctví se v Něm naplnila, smrt, dohlížitelka rozsudku, byla přemožena. Sklonila se přede mnou a uznala mé právo rozhodovat.

Umyl jsem tvou duši nikoliv ze slabosti, ta ti zůstane, ale hlavně z vymožeností tvé nové přítelkyně, Pýchy, která tě učila, jak si právo rozhodovat přivlastnit. Viděla jsi mé dobré stvoření a chtěla jsi ho tvořit spolu se mnou, být hodnotnou součástí. To je super! Ale zapomněla jsi na své místo v mém Velkém plánu a vytvořila svůj vlastní plán, který nemyslel na místa ostatních. Všechno dobré jsi chtěla udělat sama a vyčítala si, když se ti to nedařilo. Nepovídala sis o tom se mnou, podala jsi ruku té, která ochotně nabízela rychlou pomoc a řešení. Spolupráce s ní vede k záhubě! Smyl jsem tvé pochybení a odpustil, že jsi na mě zapomněla. Zahojil jsem tvé srdce ze šrámů, které tvůj plán způsobil. Oblékl jsem ti šat nového začátku, který připomíná, že jsi princeznou mého království s osobitým posláním. Už chápeš, co se stalo?“

Tak On mi nevyčítá, co jsem neudělala… jako ona! Jeho zraňuje, že jsem zapomněla…

„Ach ano, mrzí mě to, promiň, tati“ zčervenala jsem a musela myslet na to, do jaké pavučiny jsem se to zamotala. „Víš, myslela jsem, že dělám dobře. Vypadalo to tak opravdově! Třeba ten hlas…“

„Já vím. Taky to, že tvé sklony využil ten, jenž dobré karikuje a rád se staví na mé místo.“

„Já vážně myslela, že jsi to ty! Neviděla jsem tě!“

„Nemohla jsi. Co často nevídáme, důvěrně neznáme a nepoznáme. Z mysli se to vytrácí. Tvé oči byly zaslepené nánosem světa s tvými vlastními pravidly. Nebylo tam pro mě místa! Naštěstí ses rozpomněla, poznala jsi rozdíl a konečně upřímně zavolala!“

„Odpusť, že tak pozdě. Varovals mě! Říkal jsi, že tě mám volat. Poslal jsi mi přátelé, kteří říkali, ať se nebojím být slabá. Nerozuměla jsem, bála jsem se. Viděla jsem jen Velký úkol a Velký plán. Odpovědnost a hrdost a zapomněla jsem na nejdůležitější část – být s Tebou. Nevím, proč jsem to všechno chtěla zvládat sama. Snažila jsem se o to nejlepší, ale sama… Promiň!“ potřebovala jsem to všechno ještě jednou vyslovit, Jemu odevzdat, začít znovu.  Usmál se a mrkl: „S radostí!“

Pak se obrátil ke shromážděným přítomným: „Je načase slavit. Má dcera je zpět, začíná chápat smysl a krásu slabosti vedoucí ke mně! Slavme, protože byla mrtva a zase žije.“ Větr mi škádlivě pocuchal vlasy a Otec promluvil pro změnu k Synovi:

„Poslyš, už jsem ti někdy povídal, jak mám rád lidskou slabost, pády a návraty? Tady Pavel, Petr, Matouš, Máří…všichni. Vždycky to stojí za to, že?“

„No, kdybych nevěděl, žes cítil totéž, co já tehdy v Getsemane a pak, řekl bych ti, ať si tu lidskou slabost někdy zkusíš, že to někdy není nic příjemného!“ ušklíbl se na oko ten, jehož jizvy v dlaních navždy připomínaly těžké lidské životní finále prožité za nás. „Ale, samozřejmě, máš pravdu! Stálo to za to! Vždycky to stojí za to!“ S úsměvem pokývali hlavami, a protože už nebylo třeba více slov, spolu zahlaholili:

„Dost už povídání, pojďme to oslavit!“ Přítomní se roztleskali, rostliny otevřely své květy , rosa krášlila stonky trav a sál se v momentě ozdobil sotva představitelnou nádherou. Slunce svítilo, přítomní se roztančili, i já přijala znovu nabízenou ruku a přidala se.

Věděla jsem, že nevím, kam jdu a co mě čeká. Došlo mi, že pravděpodobně neumím a ani nedokážu sama dobře žít a teď dobrovolně přestávám mít život ve svých rukou. Nastávalo něco nového, těžko popsatelného, uchopitelného a předpokládatelného. S tancem to mělo hodně společného. Byl čas nechat se vést s přesvědčením, že to bude rozhodně stát za to!

Zobrazeno 2253×

Komentáře

emco

krásné!! :)

Kepy

Ticho.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio