Žena aneb O kráse

11. 10. 2013 22:04
Rubrika: Inspirováno životem | Štítky: žena , Eva , krása , příroda

Věnováno všem sestrám, dcerám Otce.

 

„Proč jsi mě chtěl jako ženu?“ Seděli jsme tak jednou odpoledne spolu, já usrkávala kávu a trápila se přítomností, trochu také minulostí a dny budoucími. Už zase nepokojná, neklidná. Cítila jsem jedinečnost a zároveň nemožnost ji uchopit, zklamání nás holek z toho, kým jsme v životě a někdy nechceme být. Bylo mi trochu úzko, a tak jsem se prostě zeptala.

 „Byla jsi stvořena pro krásu!“

 Čekala jsem (asi po zkušenostech s články ženských časopisů) dlouhé vysvětlování toho, proč se jako nemáme cítit nedostatečné, něco jako že máme stejná práva, stejnou hodnotu jako muži. Bláhově jsem čekala další kec lidí naší doby, nás, kteří při hledání odpovědi nejsou zvyklí chodit daleko, ale ne ostrý řez lékaře duše přímo k jádru, do srce.

 Krása ženy. Ono bolestivé téma! Tolikrát toužebně očekávaná, zraňovaná, zašlapaná…

Snad jako malé holčičky visíme tátům a bratrům na rtech a toužíme slyšet potvrzení toho, co nosíme v srdcích. My, dcery Eviny, toužíme po tom, aby nám správce stvoření, Boží zástupce na zemi řekl to, co všemu tvorstvu. To: „Ty jsi krásná, dobře, že tě vytvořil, dobře, že existuješ, jsi zosobněním krásy, toho co považuji za krásné.“ Nesouhlasíte? Proč potom tolik ženských jmen vyjadřuje něco podobného? Proč oblékáme máminy šaty, malujeme se a vzhlížíme v zrcadle?... A proč po věčných „ale“ nebo „budeš krásná, až když“, po věčném neuspokojeném čekání to některá jednoho dne vzdáme, zašlapeme svou touhu pod zem a začněme to vytrvale odmítat a popírat? Ach, my ženy…já…

 

Já a stvořena pro krásu? Přelétla jsem pohledem své oblíbené pohodlné rifle a starý svetr, mrkla na Něj a pomyslela si pár pochybností o kvalitě Božího vkusu.

S chutí se zasmál!

Věděla jsem, jak to myslí. Jsem krásná, ale brát tohle jako podstatu své existence? Já, která to někdy sotva uznám? Šokoval mě, o to víc jsem byla zvědavá a bála se, že naše téma smete ze stolu. Už, už jsem žadonila o vysvětlení. Zdálo se mi totiž, že doufá, že na to přijdu sama a já se v tom pěkně plácala. Nebo si jen zase hrál?

 

„To ti to mám opravdu celé vyprávět? Opravdu ses k tomu nedočetla?“

„Myslíš v Bibli?“ Přemítala jsem v hlavě, co se tam všecko vlastně píše o ženách.

„No, tam, v životních příbězích, při pohledu do polí, záhonů nebo do zrcadla!“

On si s těmi narážkami nedá pokoj. Věčné hádanky. Nutno uznat, že vždycky mají smysl.

„Víš, možná jsem někde na začátku, ale chtěla bych to slyšet od Tebe. Půjdeš hledat se mnou?“

„No, že jsi to ty, princezno Hádanko!“

Nebudu popisovat, jak jsem se při tom nakrčila čelo a nos. Na takové oslovení dokážu reagovat dost podrážděně. Upřímně - od kohokoliv z vás bych ho brala jako výtku, ne-li urážku. Zvyk je prostě železná košile a princezny jsou u nás přece holky, kterým práce nevoní. Ale od Něj to bylo jiné.

Samozřejmě věděl, jak to beru, škádlil a snad mě tím i učil přijímat mou roli. Naštěstí se už nenechal prosit a sám pokračoval v příběhu.

„Jak víš, tvořil jsem velkolepé dílo, Adam se procházel po ráji a pojmenovával stromy a keře, ale kdybys viděla, jaké to bylo, přemýšlela bys jako já: Co s tím? Vše dělal dobře, to jo, ale něco tomu chybělo. On se prostě neradoval ze zbytku stvoření a náš vztah a vztah ke stvoření tak nějak padal do stereotypu.

No nic, docela normální stav věcí. Neustal jsem s vytvářením, pořád je co měnit a tvořit a je to vždycky výzva a velká zábava.

A tehdy jsem tu chtěl mít tebe. Potřeboval tě. Nikoliv k přežívání, ale k životu. Tak jsem z něj kus odebral, aby ho to k tobě táhlo a tvořili jste dohromady jedno a pak přišla ještě zajímavější část. Musel jsem promyslet, co Ti dát, abys mohla být tím očekávaným „zlepšovákem“.

„Počkej, počkej. Takže opravdu… Takže ráj mohl beze mě klidně existovat, takže tu vlastně nemusím být.“ Jakoby mi vrazil nůž do srdce. No prima. Takže vznikla panenka na hraní, odtržená končetina pro to, aby se Adam při svých velkolepých úkolech nenudil. To pěkně děkuji!

„Dost už, brzdi!“ Škádlivý úsměv byl rázem pryč. Nahradilo ho smutné, tiché, ale ovládané běsnění, skrz zuby proceděné věty. „Takhle nad tím přece nemůžeš přemýšlet! To je ale hloupost! To je jako by sis představovala kopretinu bez okvětních lístků, větu bez tečky, jako bys řekla, že by mohl existovat svět bez vzduchu. Jo, nějak by to asi zařídit šlo, ale nebylo by to takové, jaké to znáš! Jsi po věky důležitou součástí a stále znovu a znovu se necháváš zotročit srovnáváním pořadí, úkolů, pozic, odměn… a bláhově tím měříš vlastní hodnotu? Evo, probuď se! Vždyť nejsi zvíře, ani kámen, nejsi rybou k nasycení, kytkou pro potěšení, ty jsi má dcera!“

Rozjitřil to, co ve mně bylo už dlouho. Zoufalé snažení o pozice ve světě, o nejlepší výkon, o ocenění, o krásu za účelem zisku, o aktivní zásahy do společnosti, o konkurenceschopnost, o místo Adamovo… Tohle snažení, které jediné představovalo nějakou jistotu společnosti, nepsané ponaučení: „O tohle usiluj a budeš hodnotná, užitečná, spokojená, šťastná!“

Jednoduchá odpověď, která snad stála u zrodu feminismu. Snad následek chyb předání informací, snad věčná nespokojenost nás žen, snad důsledek nedostatečné trpělivosti při hledání vlastní cesty. Chybovat je lidské. Ještěže pokračoval:

„Jak víš, nikdy nic nedělám dvakrát. Druhého Adama se mi rozhodně uplácat nechtělo, a tak jím prosím fakt nechtěj být! Taky kdo ví, jestli by to světu tehdy a dnes pomohlo. Dělám si legraci, samozřejmě vím, že by to neklaplo! ;)“

Viděl, jak s otevřenou pusou hltám každé jeho slovo a jeho dobrá nálada byla zase zpět.

„Dle mého byl úplný, tak bylo zbytečné ptát se, co mu chybí. Proč ale z mého stvoření nemá radost? Dal jsem mu přece emoce!“

„Snad byl ráj moc velký a Adam jej nebyl schopen obsáhnout celou jeho podstatu. Snad to vzdával, když neviděl konce, kraje?“ skočila jsem mu do řeči.

Naklonil hlavu na stranu a usmál se mým myšlenkám. „Musela jsi prostě dostat něco ze mě ve větší míře, něco, co situaci zachrání. Při usilovné tvorbě stromy stihly vykvést, přinést ovoce i shodit listy a brzy mělo všechno začít nanovo. Všude tolik pocitů a emocí. No a to mě inspirovalo!

Mužena (manželka) bude krásná jako celé mé stvoření, bude jednotná s mužem, může se stát jeho součástí, kterou bude možné k němu připojit, ale bude zrcadlit více mou další část, ne tolik tvůrčí a aktivní, ale právě tu emocionální, komplexní, propojenou se vším. Tu, která má starost, aby všechno fungovalo a klaplo, aby všichni měli, co potřebují, která se zabývá vztahy. Ale to není zdaleka všechno! Má totiž smysl! Odráží stvoření, aby Adamovi připomínala Jeho úkol, bude životem ve všech jeho údobích, děvčátkem, matkou i stařenkou v jednom okamžiku, ve všech jeho barvách, detailech, zvláštnostech. Dobré, že?

Zavřela jsem pusu, na prázdno polkla a usmála se. Měli byste vidět Jeho tvůrčí zápal! Už jenom tohle vidět, bylo úžasné! Vlastně jsem byla sytá. Byla jsem docela ráda, že už nepokračoval, i když bylo vidět, že ho toho k ženě napadalo ještě spoustu. Trochu jsem se v tom neorientovala. Srdce se chvělo radostí, žaslo, ale hlava to nebrala. Muselo to dozrát. Dopila jsem kávu a odešla (jak se říká) „něco rozumného dělat“.

Na své místo v mozaice vše zapadlo po cestě domů. Když jsem zamžourala tam nahoru a nechala na svou tvář dopadnout poslední paprsky již zubatého sluníčka a zadívala se skrz tuto zář. Najednou jsem viděla ve svých sestrách obilné pole v letním vánku, studánky či jiskřičky ohně, vrcholy, doliny i tajemná zákoutí, květinové louky, koruny z pampelišek, křehkost sněženek, ladnost pohybu květu ve větru, déšť slz i bouře z hustého vzduchu, slunečná rána a rychlé změny teplot, pestrost barev jejich korun stromu i barvení okvětních lístků a to, jak všemu kolem sebe dávají vykvést!...

Tak, takhle to myslel! Neměla jsem slov. Šla jsem dál a kroutila hlavou a hihňala se, až se lidé otáčeli. Každé ráno a každý okamžik, nikdy nebudeme stejné! Už vím proč! Staly jsme se zmenšenou zemí, snad mapou po mužově boku, návodem, který sám sebe nikdy nepochopí! Jsme stvořením, krásou, vztahy, které budujeme…

Staly jsme se ale také pokladem.

O Ženě Nového zákona se toho tolik nepíše. Škoda! Vždycky jsem si myslela, že je to asi tím, že byla prostě žena, a tak pro evangelisty asi v těch dobách nebyla tak důležitá, aby popisovali nějaké detaily.

Náhodou ale zachytili tu podstatu – směrovku při našem hledání! (No, bylo mi jasné, kdo jim to našeptal! Spiklenecky jsem na Něj mrkla! Zasmál se přesně jako čtyřletý špunt, když objevíte místo, kam se při schovce ukryl. )

Zapsali, že spontánně reagovala na výzvu, byla schopná rozhodnutí (hlavně teda s tím andělem), starala se o chod věcí a vztahy (třeba tam v Káni) a hlavně všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Chránila ve svém srdci poklad! Stejně jako my všechny tam ukládáme krásné okamžiky a střípky vzpomínek, které nikdo nemůže ukrást (no, pravda, možná až jednou pán z Německa, myslím Alzheimer se mu říká). Zůstanou tam ukryty, aby mohly být vytaženy a potěšit.

 

A tak jsem, milé sestřičky, po svých i vašich zkušenostech dospěla k přesvědčení, že ač mi to není úplně vlastní, bez jakýchkoliv ironií a posměšných významů, musíme prostě začít zase být princeznami! Smířit se s tím, že naše role je tajemná a ne každý ji odhalí, že potřebujeme chvíle pro sebe, skrytost pod rouškou noci, abychom ráno mohly zářit v plné kráse, že potřebujeme plakat nad dírkou na oblíbených šatech, protože když na zemi vykácíte les, je třeba hodně deště a úsilí, aby vyrostl nový a navíc už nikdy nebude ten samý, tak krásný a milovaný. Víte, potřebujeme být spontánní a velmi živé ve smutku i radosti a potřebujeme být přijímány takové, jaké jsme, a ne být oploceny ostnatým drátem se zákazem rozšiřovat se. Potřebujeme se na sebe navzájem dívat jako na nespoutanou přírodu, která umí překvapit, je silná a spoustu bolestivých ran překoná, je přizpůsobivá, ale také tvrdohlavá, pokud cítí smysl úsilí. Žije nejen sebou, ale i okolím, dotýká se jí všechno… Musíme být krásnými ženami nikoliv podle reklamy, ale podle Jeho srdce!

Jsme Jeho krásou a tu za dobrých podmínek budeme i kolem sebe šířit. Hledejme a vytvořme podmínky pro krásu, aby mohla pořádně vyrůst, aby radostně existovala a dala tak největší dar světu, lidstvu, Adamovi! Nechejme se zalévat nejlepším Zahradníkem. Pokud se to totiž nestane, poklad bude zadupán pod vyprahlou zem. No a když se po něčem soustavně dupe, jen tak něco tam prostě nevyklíčí ani za nějaký čas. Po světě pak možná bude běhat spoustu Adamek, ale Evy, ty vymřou…

 

Taťko, prosím Tě, v každé bolesti mého ženství, ve chvílích, kdy nechápu smysl, nevidím za obzor, nemůžu se spolehnout ani na vlastní síly, city, rozum, ve chvílích naprostého selhání dle měřítek světa, ve chvílích pochybností o vlastní hodnotě, ve chvílích starosti o ty, které mám ráda, ve chvílích nepochopení mého okolí, Adama, na kterém mi tolik záleží, mě prosím pevně chyť za ruku nebo ještě lépe – sevři v náručí, buď mým pevným bodem, ať se v tom množství, v tom zmatku neztratím. Každý déšť ustává a za chvíli vyjde slunce. Dej, ať umím čekat a nikdy od sebe nežádám stálé slunečné odpoledne! Dej mi v životě alespoň pár okamžiků Tvého nadhledu, abych, až zas nebudu rozumět, věděla, že Ty rozumíš, máš to pevně v rukou a to stačí. Dej mi svobodnou mysl a srdce, aby se nebálo nechat vyrůstat Tvé dary a přílišným kontrolováním nesekalo Tvou rozrůstající se krásu. Dej mi zdravou hrdost na svůj původ, Tvé Otcovství, dej mi najít a pokojně přijmout tuto roli, ale zároveň mi prosím zachovej aktivizující vědomí smyslu, účelnosti mé existence a úkolu, která se s ní pojí. Uč mě být ženou podle Tvého srdce, ženou v každé životní situaci, ženou, která zná své dary, i když jim přesně nerozumí, neumí je někdy vysvětlit, ženou plnou lásky, která touží přetékat a žít naplno.

Prosím v této souvislosti taky za naše bráchy. Dej, ať dokážou přijmout naši odlišnost jako dar, poklad a tajemství. Dej, ať se nezaleknou jinakosti, neutečou a nerezignují při objevování společných cest, nesnaží se nás jako problém vyřešit, diagnostikovat, začlenit do škatulek a tím pochopit. Kéž se jim daří trpělivě odhalovat závoje a každý den žasnout a znovu se radovat.

 

Zobrazeno 6149×

Komentáře

elektronka

Z komentářů a vzkazů je patrno, že mnohým neunikla inspirace Úchvatnou od J. a S. Eldredge. Připadá mi dobré napsat, že není pouze jediným zdrojem. Napadá mě k tomu, že mou cestu k tomuto článku provázela mnohá setkání s živými ženami, s opravdovou krásou i zraněními, s ženami v knihách, médiích, ale především s těmi živými, jedinečnými, s mnohými z vás. Pokud však stojíte o to vydat se na cestu hledání krásy ženské duše, Úchvatná jistě může být dobrým nakopnutím v začátcích. Dál se pak ale musí po svých a nejlíp s Ním. ;)
Díky moc za vaše komentáře, za každý like. Těší mě a je super číst, že to nějak rezonuje s tím, co máte uvnitř.A pokud tento článek posloužil (třeba jen k posmrkanému kapesníku nebo pozvednutí srdce tam k Němu), nelituji, že byl napsán a děkuji s vámi za to, co nám dal.

marionette

ÚŽASNÉ!!!

Zobrazit 13 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio