"Fiat!"

Obdivuji Marii. Vážně. Upřímně, po dlouhém osobním boji s mariánskou lidovou zbožností, jejíž prvky se mi velmi příčily (a některé stále příčí), dnes můžu říct, že si jí velmi vážím, ač o ní vím tak málo…

Domnívám se, že ani zdaleka nebyla tou sladkou porcelánovou holčičkou, kterou známe z obrázků založených v kancionálu po babičce.

Jsem přesvědčena o tom, že byla vpravdě svobodná! Byla milovaná svými rodiči, to jí snad dalo pevnou půdu pod nohama. Studovala historii svého národa i jeho velká očekávání, aby se pak jednou mohla rozhodnout vše zužitkovat v jediném, avšak pevném „Fiat! Staň se!“ Myslím, že věděla, co dělá. Tohle nebylo naivní prostoduché rozhodnutí! Svědčí o tom i její chvalozpěv. Moc dobře věděla…

a měla jistě zkušenost s Božím působením v lidských životech a tak byla otevřena neočekávaným krokům, výzvám a dokázala uplatnit svou svobodu i v této velmi riskantní situaci.

Byla čistá, připravená… Myslím, že znala hodnotu vlastního života jako daru. Měla to, co nám, holkám dnešní doby, někdy chybí, vědomí hodnoty čistoty a připravenosti! Vědomí panenství jako daru. Toho, že je čirou, jedinečnou a neopakovatelnou možností uskutečnění. Myslím, že to věděla, že tohle rozvíjela a budovala, že se o sebe právě v tomhle ohledu ve všech směrech a v mnoha rovinách starala, aby pak v klíčový okamžik mohla dát vše.

Snila o svém budoucím životě? Představovala si svůj život s Josefem, ke kterému vše směřovalo?

Myslím, že to byla její každodenní životní realita, ale manželské vztahy tehdy byly nahlíženy trochu jinak než dnes, nějak k tomu životu myslím prostě patřily… Ale její duše měla křídla. Nebála se vyšších cílů a velkých výzev, ale sama o ně zároveň neusilovala, neprosazovala svá práva, nesnažila se dostat do popředí…vlastně ustoupila do pozadí, aby mohl vyniknout On…

Uchovávala vše ve svém srdci a rozvažovala… Nehodila to za hlavu, nevztekala se, že to není podle jejích představ, nestyděla se za to, že tomu nemůže porozumět. Opatrovala i ve svém srdci poklady – vzpomínky na zázraky!

Prosila. Nestáhla se do ústraní a do „svého světa“. Naopak. Viděla a nepřestalo jí záležet na dobru druhých. Nemyslela si, že všechno musí vyřešit sama, ani že jí ostatní musí vyhovět hned, když požádá. Prosila a čekala s důvěrou, že On ví líp kdy a jak.

Byla silná a vydržela! Nejistotu o své budoucnosti, když se Josef rozhodoval. Dlouhou cestu na oslovi až do Betléma, nepohodlí místního chléva. Útěk do cizí země. Ztrátu milovaného dítěte. Smrt manžela. Čtyřicet dní, kdy se jí syn toulal po poušti, několik dalších let, kdy trajdal kdoví kde. Jeho neopatrné a odvážné výstupy na veřejnosti. Řeči o tom, že je divný! Odsouzení, cestu na Golgotu, jeho ukřižování, smrt i posmrtné obřady. Modlitby s těmi co zbyli! Ani v těchto chvílích neutekla do samoty, i když by jí to nikdo nevyčítal.

Maria není sladkou prostoduchou porcelánovou dívkou! Schovejte ty obrázky a nechtějte mě naštvat. Maria je tichá, ale stále živá a důrazná výpověď o kráse! Je životným paradoxem, neustálou provokací k otázkám! Je mým vzorem.