Zaslíbení a naplnění

5. 12. 2014 1:11

Když podzim ohlašuje svůj příchod, nejsou to jen barevné čáry malíře, který nešetří a rozhazovačně plýtvá barvami na každém keři. Vypustí ze svých sklepení mlhu a celou zemi připravuje k spánku. Ve snaze zpomalit neustálé hemžení a honění se za běžnými věcmi, popohání slunce a předává žezlo vlády královně odpočinku. 

Zůstaňte, strýčku! Cožpak se vám chce takhle na noc ven? Vždyť už se stmívá!“

Musím, děvenko. Zvířátka mají své pelíšky i já mám svůj domov, kde mě čeká Mařenka. Co ta by se nachodila po zápraží, kdybych nepřišel! Však on Ti to dědeček dopovídá i beze mě.“

Zabalil se do kabátu očekávajíc vtíravý vítr, který objeví i nejmenší skulinu. Vytratil se do tmy. Na stole zbyly hořící svíčka a poslední buchta, kterou při povídání nedojedli. Na plotně se hřál zbytek čaje. V kamnech to praskalo. „Dědo, povídej..“ škemrala jsem jako malá.

Tam, v kuchyni u stolu se předávaly historky, vtipy, zážitky z mládí, ale i vzácná poselství, drahokamy v rodinné truhlici pokladů. Vytahovaly se zvolna, s tajemnou úctou a ukládaly se do mého srdce.

Jako dávní bojovníci sdíleli u ohně hrdinské příběhy, jako starozákonní Jákob snad předával ve stanu svým synům pokyny, jak dobře hospodařit, děda u stolu vyprávěl o tom, jak se svou stařenkou chodili do kostela, jak dojili krávy, jak vesnici obsadili za války, o tom, kde probíhaly boje a o tom, že i vojáci byli jen lidé.

Hltala jsem zážitky a několikrát si v duchu opakovala jména těch čestných a dobrých lidí, kteří nasadili svůj život pro druhé, kteří se drželi svých hodnot, usilovali o pravdu a dobro i za cenu vlastního ohrožení. Stateční rytíři ve vyprávění neměli možná koně, ani přilbice či zbroj, ale měli vždy srdce, které bilo. A s každým úderem nutilo to mé malé, chvějící se k souladu.

Ač se u nás nemluvilo často o Bohu, tohle by byla nejlepší příležitost. Snad právě takhle by děda začal: „Byl jednou jeden Abrahám. Byl to čestný člověk a ještě za dob, kdy se jmenoval Abram, věrně a statečně sloužil Hospodinu. Měl dostatek, krásnou ženu, netoužil po ničem, ani po bohatství, jen po jednom prahl, toužil mít potomka. O toho Boha prosil a Bůh slyšel.Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A pak dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." (Gen 15,5) Slíbil mu víc, než odvažoval žádat, než si dokázal představit. Abram byl trpělivý, došel až k pochybnosti plynoucí z rozumu (mohl si říkat, jsem přeci stár), ale stále věřil. Nechal se proměnit a už nebyl Abram, ale Abrahám, nebyla Sáraj, ale Sára. Změnil jeho jméno, tělo i pohled.

Jak to myslíš, dědo? To jméno chápu, ale tělo?“

Tomu se říkalo mezi židy obřízka.“

No, a pohled?“

Naučil ho dívat se na svět jinak. Abrahám už neviděl pouhé poutníky unavené cestou. Byl to jeho Pán. Viděl víc, než to na povrchu, to, co je patrno na první pohled. A dočkal se naplnění. Ve vysokém věku dostal syna Izáka.

Ale to není všechno. Potom celý izraelský národ, děvenko, ten čekal na vysvobození. Dlouhá léta volal k Hospodinu, zvláště ve vyhnanství. Pán jim slíbil Mesiáše, zachránce, který je vyvede z otroctví a bude jejich králem.“

Ale dědo, to se přece nepovedlo, ne? Vždyť byli podrobeni dlouhá léta a ani teď nemají pokoj.“ „ A to je právě otázka pohledu, děvče! Nechali se proměnit? Viděli své pravé otroctví plynoucí ze způsobu života, ne z podmanění? Byli ochotni generace a generace čekat na naplnění?“

Hmm...“ Jak komplikovaný, pestrý a zajímavý je někdy život, poznávala jsem už jako malá.

Ti, kteří se nechali proměnit, uviděli malé Dítě položené do jeslí, zaslechli hlas Mistra na břehu jezera...viděli a dočkali se naplnění.“

A pak Maria,“ vzpomněla babička svou oblíbenkyni, „ .řekla své Fiat! v naprosto společensky a kulturně bezvýchodné situaci, která by mohla s velkou pravděpodobností vyvrcholit její smrtí.“

Proč?“nechápala jsem. „Jak to mohla ve dvanácti letech dokázat?“

Nechala své lidství vyrůst Jeho dotykem, Jeho láskou. Uvěřila zaslíbení a dočkala se naplnění.“

My, já a babička, jsme toužili po tom mít rodinu, svůj domov, dostatek jídla a možnost cestovat, věřili jsme Jeho zaslíbení...a po všech peripetiích s úřady, po letech strávených v práci, sedíme za svým stolem a radujeme se z vás, z vnoučat. Když budeme chtít, můžeme vyjet kamkoliv. Naplnil Svá zaslíbení.“ dědeček zamáčkl slzu dojetí. Uklidil svůj hrníček i poslední buchtu a sbíral se spát. Bylo načase. Za okny černočerná královna rozprostírala své pláště nad poli a stromy připravenými k zaslouženému odpočinku. Uléhali jsme tehdy do opravdových peřin a zdály se nám zpravidla sny plné dobrodružství a nebo motanice všeho zažitého a napovídaného dohromady.

 

Opravdu je nad čím vděčně a dojatě plakat, stále. S přicházejícím adventem se k těmto okamžikům ve vzpomínkách vracím. K chudému stolu se svíčkou, u kterého se sdílí poklady a zprávy o zaslíbení a naplnění, u kterého se radujeme a sdílíme veliký dar, to, že nás sám Bůh má nesmírně rád. Každému z nás dal do srdce povolání a zaslíbení, velkou, opravdovou touhu po konkrétním dobru pro lidi, pro svět. Někdy to snad vypadá z našeho pohledu naprosto nereálně, naplnění je pouhým vzdušným zámkem tam daleko a my váháme, zda se nespokojit s něčím menším, zda to prostě nevzdat a neuplatnit se někde jinde. Občas stojíme na křižovatce a váháme, kudy se vydat, zda pokračovat v cestě s pády a vstáváním, zda zvolit jednodušší cestu, kde však nejspíš ztratíme onen tajemný vzdušný cíl nebo možná nalezneme jiný. A při tom neustálém řešení směru málokdy přiznáme svou slepotu a otroctví.

Ale nevím, jak vy, ale já dnes jasně slyším Janovo: „Připravujte cestu Pánu!“ Pokud tomu dřív bylo jinak, tak dnes chci ve všech zprávách o Jeho dobrotě a ve vzpomínkách nepřeslechnout Jeho tichý hlas, který praví: „Neboj se, otevři srdce a nech se proměnit, dej mi své otroctví i slepotu, ať můžu změnit Tvůj pohled, ať Tobě darovaná zaslíbení a Tebe celého/celou můžu znovu svou láskou až přes okraj naplnit.“

Zobrazeno 1295×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio